Producenty prasat i veterinární lékaře stále trápí onemocnění i nedostatečné produkční parametry.
Wouter Depondt, DVM
Global Product manager pro veterinární produkty společnosti Huvepharma
Produkční parametry prasat je třeba neustále zlepšovat, aby byli chovatelé schopni přežít i v dobách s vysokými cenami krmiva a nízkou cenou vepřového masa. I v moderních produkčních systémech se zdá, že respirační onemocnění prasat je stále aktuální téma. Přes nástup nových technologií, pokročilou biologii a stále lepší porozumění vztahům mezi respiračními patogeny, jejich hostiteli a prostředím, respirační onemocnění zůstávají signifikantním problémem. Často se nejedná o jednoho původce, který by mohl být označen jako příčina. Proto se termín ‘Porcine Respiratory Disease Complex’ (PRDC) často používá s odkazem na interakci multifaktoriálních etiologických agens. Tento článek je krátkým přehledem příčin a nástrojů ke tlumení PRDC.
V prvé řadě se podívejme na orgán, který je postižen v případě respiračního onemocnění. Plíce jsou odpovědné za výměnu kyslíku a kysličníku uhličitého v organismu. Kromě této důležité funkce hrají také roli při termoregulaci a udržení pH tělních tekutin. Což znamená, že cokoliv poškozující normální funkci plic automaticky znamená více než pouhý kašel. V množství případů je kašel jediný klinický příznak, ovšem aktivace imunitních systémů, vychýlení fyziologického pH a normální teploty jsou faktory, které dopadají na parametry užitkovosti zvířat. Proto je management respiračního onemocnění důležitý a vyžaduje znalost všech nejdůležitějších faktorů.
Povrchová plocha respiračního systému je obrovská, přibližně 100 až 150 m2, a je nepřetržitě vystavena vlivům prostředí. Patogeny relativně snadno přestupují do krevního oběhu přes malou bariéru mezi prostředím a krevním řečištěm v alveolách.
Proto plíce reagují velmi rychle na exogenní agens nebo antigeny. Ale ve snaze destruovat, izolovat nebo zředit poškozující faktory je samozřejmé, že zánětlivá reakce plic často způsobuje nevratná poškození (Obr. 1), proto je důležité její zvládnutí. Lze toho dosáhnout na jedné straně omezením množství etiologických agens ve vzduchu a v plicích, nebo na druhé straně omezením zánětlivé odpovědi plic na antigeny, takzvanou imunomodulací. Kontrola respiračních onemocnění znamená porozumění komplexním interakcím mezi patogeny, prasetem a prostředím. Všechny tyto faktory přispívají k intenzitě respiračního onemocnění.
Prvním krokem je přizpůsobení ventilačních systémů tak, aby odpovídaly specifickým požadavkům zvířat podle věku, kategorie, počtu jedinců v hale, atd. Potřebujeme adekvátní minimální ventilaci, abychom odstranili z prostředí haly toxické plyny, prach a vlhkost. Pokud teplota v prostředí stoupá, zvyšujeme ventilaci. Důležité ale je nepřekročit maximum. To prasata stresuje a vede k respiračním a dalším problémům (například kanibalismu). Kontrolu ventilace, zda ještě vyhovuje požadavkům zvířat, je potřeba provádět pravidelně. Přesnost především!
Dalším nezbytným krokem je omezení šíření patogenů, tedy biosekurita. Chceme zabránit vstupu patogenů, které zatím na farmě nejsou (external biosecurity) a omezit dopad těch, které již v prostředí máme (internal biosecurity). K tomu potřebujeme znalost chování jednotlivých patogenů, jejich odolnosti, přežívání a způsobů jejich šíření. Samozřejmě, jestli například patogen bývá šířen injekčními aplikacemi, je logické zaměřit se na tento faktor. Přesnost především!
Navíc potřebujeme přesný obrázek, které patogeny máme, v které kategorii zvířat, do jaké míry přispívají k respiračním onemocněním a jaké mají dopady na užitkovost. K tomu lze využít řadu diagnostických metod jako sérologii, PCR a histopatologii, které nám mohou pomoci určit etilogické agens a monitorovat zdravotní stav stáda. Nicméně existuje pouze jeden způsob, který je zároveň v korelaci s užitkovostí a wellfare – tím je lungscoring plicních lézí při porážce. Ten může být prováděn řadou metod popsaných v literatuře. Přesnost především!
Patogeny mohou být rozděleny zhruba do tří skupin.
První z nich jsou viry. Ty zpravidla zahajují onemocnění a otevírají bránu pro sekundární infekce, obvykle bakteriální povahy. Proti některým zmíněným virům existují na trhu účinné vakcíny a ty by měly být prvním krokem prevence. Dopady infekcí mohou být omezeny také pomocí protizánětlivých preparátů. Terénní i in-vitro studie také ukazují antivirovou aktivitu tilmicosinu, účinné látky Tilmovetu®.
Druhou skupinou jsou bakterie. Zvláštní kapitolou je Mycoplasma hyopneumoniae, která hraje hlavní roli v komplexu respiračních onemocnění. Další bakterie – v závislosti na jejich virulenci – bývají považovány za sekundární patogeny. Zvířata bývají často jejich nositeli a poté, co jsou vystavena stresu, virovým infekcím nebo infekci Mycoplasma hyopneumoniae, dojde k porušení rovnováhy mezi imunitou a infekčním tlakem, což má za následek klinickou manifestaci respiračního onemocnění.
Poslední skupinou jsou parazitární onemocnění s nejlépe známou Ascaris suum. Její larvy migrují přes plíce a játra, kde způsobují léze, což opět přispívá k rozvoji komplexu respiračního onemocnění.
Pokud vakcinace a optimalizace ventilace nestačí ke kontrole respiračního onemocnění, bývá zapotřebí antibiotická léčba. Ke správné a přesné aplikaci pro dosažení odpovídajících výsledků léčby jsou nutné znalosti pharmakokinetiky a pharmakodynamiky používaného antibiotika.
Antibiotika mohou být dělena podle způsobu antibakteriální aktivity (Tab. 1).
První skupinou antibiotik jsou „ATB závislá na koncentraci“. Zvýšená koncentrace těchto antibiotik znamená zvýšený stupeň a rozsah eliminace patogenů. Zvýšená koncentrace antibiotika zde rezultuje ve zvýšení baktericidní schopnosti daného antibiotika; v kontrastu s podáním stejné denní dávky, ale rozdělené do několika menších dávek denně. Tyto látky vykazují prodloužený post-antibiotický efekt. To znamená, že pulsní medikace těmito látkami je velmi účinná na rozdíl od kontinuální medikace podávané po 24 hodin nepřetržitě.
Druhou skupinu antibiotik nazýváme „závislé na čase“. Ta eliminuje bakterie stále stejně poté co dosáhne prahové koncentrace. Účelem je udržet sérovou koncentraci účinné látky nad úrovní, která je schopna zastavit růst bakterií, tzv. Minimální inhibiční koncentrace (MIC), co nejdéle v průběhu podávání. V praxi to znamená, že antibiotika této skupiny mají být podávána ve vice dávkách denně (v krmivu nebo ve vodě), aby sérové koncentrace nad MIC byly spolehlivě udrženy. Proto zde není žádnou výhodou podávání vysokých dávek k udržení hladiny několikanásobně nad MIC.
Vlastnosti některých antibiotik patří do obou skupin, tedy vykazují schopnosti antibiotik závislých na čase s mírnými efekty persistence.
Spolu s dobou léčby potřebujeme také dostatečnou koncentraci účinných látek přímo v postižených tkáních. Například, tilmicosin, aktivní látka v Tilmovetu®, dosahuje vysokých koncentrací v nosním epitelu, horních cestách dýchacích, tkáni plic i v tracheálním a bronchiálním epitelu. To je obrovskou výhodou pro léčbu respiračních onemocnění. Navíc, tilmicosin dosahuje vysoké koncentrace v makrofázích, imunitních buňkách, které jsou ve velkém množství na místě infekce. Jiná antibiotika, jako amoxicillin, mají nižší Vd (volume of distribution – distribuční objem), jsou tedy převážně koncentrovány v plasmě.
Nakonec, ale neméně důležité, přichází dávkování. To může být vyjádřeno v gramech na tunu krmiva nebo v gramech na 1000 litrů pitné vody. To ovšem často vede k pod- nebo pře-dávkování. Starší prasata pijí méně a přijímají méně potravy ve vyjádření na 1 kilo živé váhy.
To znamená, že stejné množství gramů na tunu bude méně gramů na 1 kg ž.v. u starších zvířat. Dávka například 100 gramů účinné látky na tunu krmiva odpovídá pro dvacetikilová prasata 5 mg na 1 kilo živé váhy, zatímco pro stokilové prase těchto 100 g účinné látky koresponduje s 2,5 mg na kg ž.v. To je ilustrováno v grafu v Obr. 2.
Dávkování musí být vždy vyjádřeno v miligramech na kilo živé váhy. Což se může zdát obtížné, ale kalkulační pomůcky jsou dnes běžně dostupné. Jako například Huvepharma dose calculator app (dostupné pro android a iphone). Přesnost především!
Je samozřejmé, že řešení a management respiračních onemocnění je nekončícím příběhem. Cílem je ovšem vždy limitovat negativní dopady na užitkovost a welfare zvířat. Abychom toho dosáhli, je nezbytná těsná spolupráce mezi veterinárním lékařem, chovatelem, ventilačním technikem a výživářem. „Výzva“ není udělat „něco“, ale znalost, co udělat a jak to udělat. A při té příležitosti znovu … přesnost především!